Tržním rizikem se nazývá riziko, že skutečný výsledek hospodaření se bude lišit od plánovaného v důsledku změn tržních veličin, jakými jsou např. měnové kurzy nebo úrokové sazby. Treasury oddělení většiny firem řídí především měnové a úrokové riziko.
Proces zajištění kurzového rizika nebo úrokového rizika úzce souvisí s procesem plánování rozpočtu/finančního plánu. Problém, s kterým bojuje většina finančních ředitelů a manažerů je jaký kurz, resp. úrokovou sazbu použít při plánování rozpočtu a jakým způsobem tento kurz stanovit.
Druhým problémem je, že úspěšnost zajištění hodnotí na základě kurzových zisků a ztrát ze zajišťovacích derivátů.
Společným jmenovatelem obou zmíněných problémů je, že finanční vedení firmy, nebo dokonce treasury neví, co vlastně dělá, nerozumí podstatě zajištění. Možná to někomu zní nepředstavitelně, ale v praxi se často setkáváme s tím, že manažeři uzavírají derivátové obchody, které jim nabídne banka a které vůbec nejsou vhodné vzhledem k potřebám těchto firem. Ještě v nedávné minulosti (do roku 2010) hodně bank nabízelo šílené opční struktury, které ve vztahu k expozici dané firmy nepředstavovaly žádné zajištění naopak spekulaci, protože často firmu ještě víc vystavily nějakému riziku. Banky prostě nabízely produkty, které jim nesly vyšší provize. A pro vlastníky firem to může sloužit jako indikátor kvality finančního vedení jejich firem.
Velmi důležité pro finanční manažery je znát celkový obrázek toho, co chtěj dělat a co je jejich cílem. Když se budeme bavit o zajištění kurzu, tak cílem je zajistit se proti tomu, aby pohyby měnových kurzů ovlivnily finanční výkazy. Vliv na finanční výkazy detailně popisujeme na stránce Zajišťovací účetnictví / Hedge accounting. Jinými slovy to znamená, že v plánovaném období chceme zajistit kurz, který se bude shodovat s kurzem použitým pro přepočet cizí měny v rozpočtu / finančním plánu. Jak bylo již zmíněno na začátku této kapitoly, plánování a zajištění kurzu spolu souvisí a měla by tady existovat intenzivní spolupráce obou oddělení.
V tomto momentu se dostáváme k otázce: Jaký kurz použít pro plánování?
Jelikož by plánování mělo být reálné, měl by se použít kurz, který je v čase vytvoření plánu možné realizovat. To rozhodně neznamená, že bychom měli odhadovat nebo předikovat, jaký se bude vyvíjet kurz v plánovaném období (zpravidla v následujících 12 měsících). To nikdo neumí, a je zarážející, že hodně manažerů to dělá, nebo se o to alespoň snaží.
Jako plánovací kurz by se měl použít forwardový kurz, který lze v čase vytvoření rozpočtu na trhu realizovat. Je to z důvodu, že v čase vytvoření rozpočtu / plánu jste schopni zajistit platby na plánované období za aktuální forwardový kurz. Takže controlling, který ve většině firem sestavuje rozpočet/ plán, by měl požádat treasury, aby mu sdělilo forwardový kurz, který jsou schopni aktuálně dostat. Tento kurz se použije pro plánování. Jakmile je rozpočet / plán hotový, treasury by mělo, v co možná nejkratší době, uzavřít zajišťovací obchody. Čím kratší dobu bude trvat uzavření zajišťovacích obchodů, tím je větší pravděpodobnost, že firma dosáhne kurzu, který použila pro sestavení plánu. Tady není namístě žádná spekulace typu: „Čekáme, protože si myslíme, že kurz se pohne takovým a nebo makovým směrem“ nebo „ Podle analytiků by kurz měl posilovat / oslabovat, proto se tento rok nezajistíme“. Už Gordon Gekko se domníval, že analytici nejsou schopni rozeznat dobytek od prioritní akce (z angl. They don’t know difference between live stock and preferred stock). Pakliže se chcete zajistit a chcete to dělat správně, musíte to dělat systematicky po vytvoření rozpočtu, příp. jeho aktualizaci a hlavně bez emocí, které kazí úsudek a jsou příčinou špatných rozhodnutí.
Můžete namítat, že ne vždy zajišťujete forwardovými kontrakty, nýbrž používáte i opce. Použití nějaké vhodné opční struktury vůbec není v rozporu s touto myšlenkou, protože volbou různých zajišťovacích instrumentů si jenom volíte různý poměr zajištění. Ne vždy se zajišťujete na 100%. Věděli jste, že základem pro výpočet ceny opce (opční prémie) je forwardový kurz? A taky, že když koupíte call opci a zároveň prodáte put opci obě za stejnou strike cenu, při které cena put opce se rovná ceně call opce (pozn. jedná se o zero-cost opční strukturu), tak jste vlastně koupili klasický forwardový kontrakt? Vyzkoušejte naši aplikaci pro výpočet ceny opce a přesvědčte se samy.
Druhým zdrojem špatných rozhodnutí manažerů je hodnocení úspěšnosti zajištění podle ziskovosti derivátových obchodů. Když se zajišťujete, tak pro vás musí být důležitým kritériem efektivita zajištění, tzn. zda jdou zisky/ztráty z derivátů proti ziskům a ztrátám ze zajišťovaných položek. Pravděpodobnou příčinou špatného nahlížení na zajištění je fakt, že v účetnictví jsou často pohledávky a závazky z derivátů, představující kurzové rozdíly z derivátů, vykazované na samostatných analytických účtech, zatímco kurzové rozdíly ze zajišťovaných položek jsou obvykle účtované na stejný analytický účet jako samotná zajišťovaná položka. Takže když manažer dostane report, vidí tam obrovské kurzové rozdíly z derivátů a už mu vůbec nedojde, že stejně velké kurzové rozdíly s opačným znaménkem jsou součástí zajišťovaných položek.
Valná většina společností používá za účelem zajištění těchto rizik deriváty. Paradoxem je, že valná většina pracovníků treasury a finančních ředitelů neumí deriváty přecenit. Místo toho se spoléhají na přecenění, které jim zašle protistrana, s kterou derivát uzavřeli. Když neumíte derivát sami přecenit, neumíte si představit, resp. namodelovat riziko, které akceptujete uzavřením derivátu, a tudíž nemůžete riziko ani řídit. Takový přístup je spíš hazardem, než finančním řízením. Jestliže neumíte přecenit nějaký typ derivátu, tak takový typ derivátu neuzavírejte!
Přecenění derivátů rozebíráme v samostatné kapitole.